Poutníci na Velehradě vypískali komunistické funkcionáře

Národní pouť na Velehrad v roce 1985 měla připomenout 1100. výročí úmrtí svatého Metoděje. Zároveň se stala jednou z největších demonstrací proti tehdejšímu režimu. Komunisti se připravované akce právem báli. Víra v Boha a komunistická ideologie nikdy nešly moc dobře dohromady. Na Moravě, kde se pouť konala, měla navíc katolická církev i po 40 letech pronásledování pořád poměrně silnou pozici.

Pouť s víc než stoletou tradicí si komunisti netroufli úplně zrušit nebo zakázat. Rozhodli se ale všemi dostupnými prostředky co nejvíc ztížit její průběh. Začalo to už nesmyslným utajováním termínu. (Vzhledem k tomu, že svátek sv. Cyrila a Metoděje připadá na 5. července, i pro naprosto neznalé tradice nebylo nijak těžké odvodit, že se pouť bude konat o nejbližším víkendu, to znamená 6. a 7. července.) Speciální státní církevní komise, která celou akci dostala na starost, měla zas kromě jiného za úkol zamlčet její náboženský charakter a prezentovat ji jako mírové shromáždění.

Účinnost veškerých použitých metod výrazně snížila souhra okolností. Přísně tajný dokument se seznamem všech opatření unikl ještě přes konáním akce na veřejnost a šířil se samizdatem mezi věřícími i u tiskových agentur v zahraničí. Jakkoliv Ministr Klusák v reakci na protest kardinála Tomáška pravost dokumentu popřel, to, co se kolem pouti dělo, svědčilo o opaku.

Od omezení počtu účastníků, přes to, že cestovní kanceláře na poslední chvíli a bez udání důvodů rušily objednané cesty na Velehrad, až po náhle změněné trasy pravidelných autobusových linek. V předvečer poutě se na Velehrad navíc sjížděli milicionáři z celé republiky. Zvýšenou pohotovost měla i StB a dorazily i pohotovostní útvary rychlého nasazení se psy. Poutníky měly odradit i policejní uzávěry, které Velehrad obklopovaly.

Přesto všechno se pouti podle odhadů účastnilo až 200 tisíc věřících. A stalo se něco, s čím nikdo nepočítal. Při nedělní mši svaté 7. července poutníci vypískali komunistické funkcionáře a hlasitě se dožadovali povolení návštěvy papeže Jana Pavla II.

NEOHROŽENÍ POUTNÍCI

Od sobotního rána proudily na Velehrad desetitisíce poutníků ignorujících výzvy místního rozhlasu, aby opustili Velehrad a přesunuli se do kempu vzdáleného asi 4 kilometry.  

„Celou noc jsme zpívali, modlili se, samozřejmě se tam motali ti estébáci," vzpomínal Augustin Ladislav Gazda, kterého se Státní bezpečnost před poutí snažila získat ke spolupráci.

„V roce 1984 estébáci znervózněli, protože se připravovalo jubileum na Velehradě a oni si tipovali mezi mladými křesťany své spolupracovníky. Dostal jsem předvolání na StB v Prostějově, drželi mě tam pak dvě a půl hodiny. Dodnes jsem Pánu Bohu vděčný, že jsem měl odvahu říct ne. Řekl jsem jim, že buď jsem něco udělal, pak mě můžou zavřít, ale já nebudu donášet na své kamarády, já bych se jim nemohl podívat do očí. On na mě tedy nijak dál nenaléhal, musím říct. Ale vyšel jsem ven hodně vyděšený.“

Na přítomnost StB na pouti vzpomínal i sochař Otmar Oliva, který ve svém domě na Velehradě ubytoval 150 návštěvníků včetně disidentů Ivana Havla, Václava Bendy a Rudolfa Kučery: „Před barákem jsme měli dvanácettrojku s černými skly, to byla naprostá móda u těch estébáků. A tam si každého fotili, kdo k nám šel.“

ŠOK PRO KOMUNISTY

Slova předsedy Okresního národního výboru Uherské Hradiště Lapčíka, kterými v neděli ráno slavnost zahájil: „Sešli jsme se na této mírové slavnosti…“, vyvolala nesouhlasný pískot. Vystoupení dalšího komunistického funkcionáře popsal Augustin Ladislav Gazda:

„Korunu pak tomu dal ministr kultury Klusák. V řeči nepoužil u Cyrila a Metoděje slovo „svatý“. Lidé ho přerušili a křičeli: „Svatý Cyril a svatý Metoděj!‘ Nakonec ti estébáci šli za biskupem Vranou, což byl kolaborant, to se vědělo. Vrana poprvé v životě řekl něco chytrého. Šel k mikrofonu a řekl: „Bratři a sestry, uvědomte si, že jste na pouti.“ A všichni tleskali, že jsme na pouti."

Jásot a potlesk provázel i vystoupení kardinála Tomáška. Ten směl jen přečíst pozdravný list od papeže, jehož návštěvu oslavy komunisté nepovolili. Místo papeže přijel kardinál Casaroli, aby velehradské bazilice předal zvláštní papežské vyznamenání – Zlatou růži – a sloužil mši svatou.

„Bylo to velmi povzbudivé, protože tady na konci světa moc lidí do kostela nechodilo, a tam jsme se cítili tak jednotně. Potom večer ve zprávách přehodili zvuky, a když mluvil ministr kultury, tak k tomu dali potlesk, a když mluvil kněz, tak k němu zase pískot. Dali to sice do televize, ale otočili o sto osmdesát stupňů,“ uvedl další z účastníků poutě Milan Uhlíř.

PŘEDZVĚST ZMĚNY

Komunistický režim nepříjemně zaskočila vysoká účast mladých lidí a jejich odvaha.

„Tam bylo mládeže! Jak sestřiček, tak bohoslovců. I když někteří to třeba potom vzdali, ne všichni to dokončili. Ale prostě musely lézt těm komunistům oči z důlků, když to viděli. Mysleli si, máme prošpikovanou celou společnost donašeči – a takhle mezi prstama jim vyrostlo něco takovýho. To pro ně musel být šok,“ vyprávěl Václav Pták, který přijel na Velehrad s početnou skupinou z Plzně.

„Ten étos, to byla předzvěst změny, která nemohla nepřijít,“ vzpomínal na tento den Otmar Oliva.

Přání poutníků se splnilo 22. dubna 1990, kdy Velehrad navštívil papež Jan Pavel II. Jeho bohoslužbu, kterou z velké části recitoval v češtině, tehdy sledovalo 300 až 400 tisíc lidí.