Až bude Anežka svatořečena, přijde do Čech svoboda. Proroctví se vyplnilo

Anežku Českou svatořečil papež Jan Pavel II. ve vatikánské bazilice sv. Petra v neděli 12. listopadu 1989. Svatořečení bylo považována za předzvěst sametové revoluce, která začala pět dní poté.

Původně měl papež Jan Pavel II. Anežku svatořečit v Praze. Komunistická moc to ale nepovolila z obavy před masovou manifestací. Československá vláda po jednání s Vatikánem souhlasila alespoň s vycestováním tisíců poutníků do Vatikánu. Z Československa přijely do Říma čtyři zvláštní lůžkové vlaky, dva letecké speciály, přes sto autobusů a řada věřících dorazila soukromě autem.

Jedním z československých poutníků byl tehdy i kněz Tomáš Halík, který při této příležitosti hovořil s papežem Janem Pavlem II.

„Spolu s biskupem Škarvadou jsme byli pozváni na večeři a mohli jsme s ním půl druhé hodiny hovořit. Bylo to den před pádem Berlínské zdi a papež nám tehdy řekl: ‚Ta komuna se rozvalí. Komunismus padne, buďte připraveni.‘ Já jsem mu ještě oponoval, ale on trval na svém: ‚Bude to brzo, buďte připraveni.‘ A skutečně to nastalo,“ vzpomínal Tomáš Halík.

Na přípravě svatořečení Anežky České ve vatikánské bazilice sv. Petra pracovaly dva výbory, jeden v Římě, v čele s biskupem pro český exil Jaroslavem Škarvadou, a jeden v Praze, jemuž předsedal pražský pomocný biskup Antonín Liška. Jeho asistent Pavel Konzal popsal organizaci výjezdu tisíců poutníků:

„Zařizovali jsme ubytování v klášterech, hotelích, kempech. Všechno na koleni, po práci, ale s radostí. Že se dostalo na 9000 Čechoslováků před revolucí na Západ, byl jasný příznak toho, že se komunismus hroutil. Říkalo se, že až bude Anežka svatořečená, nastanou u nás velké změny a budeme svobodní. A to se také splnilo.“

Celoživotní skaut Antonín Wagner pomáhal organizovat výpravu několika autobusů. „Cestou tam nás doprovázel Červený kříž a řád Maltézských rytířů. Byli na zastávkách, kde bylo připravené občerstvení, horký čaj, párky, jídlo. A když jsme přijeli do Říma, čekala tam zorganizovaná služba a provedla nás po městě. Nejhezčí bylo, když nám na závěr dovolili poslední den parkovat na Svatopetrském náměstí. To se asi nedá povídat, to byl takový zážitek,“ vyprávěl.

Do Vatikánu dorazilo také několik autobusů s poutníky z moravských Dolních Bojanovic, kteří se dostali na titulní stranu slavného vatikánského deníku L'Osservatore Romano. Byla mezi nimi Anežka Hromková, která se ve Vatikánu mohla po letech setkat se svým bratrem žijícím v emigraci, biskupem Petrem Esterkou: „Bylo to nádherné setkání, tolik Bojanovčáků kolem něho. A naše děcka byla v kroji, bylo to nádherné. Pak jsme dostali audienci u Svatého otce – já, manžel, bratr a jeho nejbližší.“

Věřící odjížděli z Říma nadšení a plni naděje. „Jeden na druhého jsme volali: ‚Už je devět ďúr v Berlíně v tej zdi! Už sa to začalo búrat!‘ A už zněla jedna mariánská písnička od vagonu k vagonu, zpívali jsme a už jsme se ničeho nebáli,“ popsala zpáteční cestu vlakem Ludmila Mikulčíková z jihomoravských Vacenovic.

DĚKOVNÁ MŠE V PRAZE 25. LISTOPADU

Týden po událostech na pražské Národní třídě celebroval 25. listopadu 1989 v mimořádné atmosféře sametové revoluce kardinál Tomášek děkovnou mši svatou. Před přítomnými, kteří zaplnili pražskou katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha do posledního místa, pronesl kardinál památná slova: „V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemi jsem já i katolická církev na straně národa!“

„V osm hodin se otevřela katedrála a ve čtvrt na devět se tam nevešla ani myš. Lidi stáli až před Arcibiskupským palácem,“ líčil skaut Antonín Wagner, který pomáhal organizovat i tuto mši.

Odpoledne se konala manifestace na Letenské pláni, na kterou šla ze svatovítské katedrály sestra Václava z řádu sester Cyrilek na Velehradě, civilním jménem Marie Dudová:

„Jeli jsme pak do Prahy na Anežskou mši. Šlo se i na Letnou na manifestaci. Byla velká zima a všude chodili lidé s termoskami. A ve Francouzské ulici jsem potkala kluka, pankáče s barevným čírem, který nesl naši vlajku. To se mi chtělo úplně brečet. To bylo krásné. Jen škoda, že jsme nevydrželi stát spolu tak hezky jednotně a skromně i v dalších letech...“