Hvězdné úspěchy Emila Zátopka v padesátých letech, oslnivá kariéra Věry Čáslavské do roku 1968, vítězství hokejového reprezentačního týmu… Výkony československých sportovců byly výkladní skříní komunistického režimu. Ten si za to ale vybíral svou daň. Žádal po nich absolutní loajalitu, používal je jako hlásné tvorby politické propagandy a ty, kteří se nechtěli podrobit, okamžitě odstavil na vedlejší kolej. Ze závodišť a stadionů je poslal do podřadných zaměstnání nebo rovnou do vězení.

K nekřiklavějšímu případu perzekuce sportovců došlo v roce 1950, kdy československá hokejová reprezentace nesměla pod vymyšlenou záminkou odletět na mistrovství světa v Londýně. Režim hokejisty obvinil ze spiknutí, při výsleších je krutě mučili a jedenáct z nich nakonec odsoudili za špionáž a velezradu k mnohaletým trestům.

Na rozdíl od ostatních obyvatel tehdejšího Československa mohli sportovci přece jen častěji cestovat na Západ. Strana jimi potřebovala reprezentovat své úspěchy na mezinárodních utkáních, šampionátech a olympiádách. Z toho ale plyne smutný fakt, že se mnohem častěji setkávali s nátlakem na spolupráci. Ať už od Státní bezpečnosti, anebo – v případě sportovců klubu Dukla, který spadal pod ministerstvo obrany – ze stran vojenské kontrarozvědky. Mnozí z nich, trenéři i samotní sportovci, spolupráci podepsali a pak donášeli na své kolegy nebo svěřence, informovali o jejich názorech, osobním životě a především o tom, jestli nepomýšlejí na emigraci.

Komunistický režim od svých sportovních reprezentantů především žádal, aby vítězili nad soupeři ze zemí mimo sovětský blok, a to za jakoukoliv cenu. Neváhal obětovat ani jejich zdraví. Od druhé poloviny 70. let sportovci v mnoha odvětvích řízeně, pod dohledem lékařů, dostávali doping. Mohlo se to dít i bez jejich vědomí – při společném stravování neměli nikdy 100% jistotu, jestli podpůrné preparáty nejsou přímo součástí stravy.

Přílišnými ohledy na zdraví sportovců si komunisti nelámali hlavu ani na začátku května 1986. Jen pár dní po výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu museli českoslovenští cyklisté startovat v Závodu míru na Ukrajině.

Popularita, jaké se za špičkové výkony vrcholovým reprezentantům dostávalo, byla obrovská. S penězi už to bylo horší. Socialističtí sportovci museli být aspoň naoko zaměstnaní v továrnách a pobírali běžný plat. S větší finanční odměnou mohli počítat jen v případě vítězství ve velkých turnajích.

O trochu líp než ostatní sportovci si vedli hokejisté. Za normalizace směli po stech a padesáti odehraných zápasech hrát za americkou NHL. Státní firmě Pragosport museli ovšem odevzdávat padesát procent svého výdělku.

Být vrcholovým sportovcem v socialistickém Československu znamenalo sice na jedné straně šanci reprezentovat hrdě svou vlast – ovšem taky sloužit totalitnímu režimu, nechat se jím vykořisťovat a trvale uzavírat kompromisy se svým svědomím.