Akce K aneb bartolomějská noc klášterů

V noci ze 13. na 14. dubna 1950 přepadli příslušníci SNB, StB a Lidových milicí 75 klášterů mužských řádů.

Předem utajovanou akci Akci K, jak zněl krycí název likvidace klášterů, osobně řídil tehdejší generální tajemník KSČ Rudolf Slánský, sám pozdější oběť stalinismu. V pokynech pro zásahové jednotky stálo: „Po příjezdu do kláštera zajistí zmocněnec a orgán bezpečnosti telefon, uzavře vchod a nedovolí řeholníkům opouštět klášter ani osobám mimo klášter vcházet.“

Bezpečnostní složky zajistily také zvony, kdyby některého z mnichů napadlo zvonit na pomoc. Všichni mniši museli nasednout do přistavených autobusů, které je bez jakéhokoli vysvětlení odvezly do internačních táborů zřízených Státní bezpečností ve vybraných klášterech, například v Broumově, Králíkách, Oseku u Duchcova, Želivi či v Hejnicích. To vše pod namířenými hlavněmi samopalů.

Ještě před přepadením Státní bezpečnost nastrčila do klášterů zbraně pro potřeby propagandy, na což vzpomínal výtvarník Václav Sokol, kterému v té době bylo devět let a chodil do základní školy naproti břevnovskému klášteru:

„Najednou nás ve škole svolali do tělocvičny a paní učitelka občanské výchovy nám patetickým hlasem sdělovala, že se v klášteře našly zbraně a že nás ti svatouškové chtěli zlikvidovat, ale že naše bdělá policie na to přišla.“

Opata břevnovského kláštera Jana Anastáze Opaska zatkla Státní bezpečnost ještě před „bartolomějskou nocí klášterů“, jak popsal benediktin Jan Josef Kohl: „19. září 1949 pan opat ještě oddával jeden pár na Bílé hoře. Když se vrátil, přišli na vrátnici dva muži, že by s ním chtěli mluvit, že jsou z magistrátu. Jakmile jim vrátný otevřel, vhrnulo se dovnitř dalších dvanáct estébáků. Čili čtrnáct lidí přišlo zatýkat jednoho člověka.“

Ve vykonstruovaném procesu s církevními hodnostáři „Zela a spol.“ byl opat Opasek v roce 1950 odsouzen na doživotí. Ve vězení nakonec strávil „jen“ deset let, do břevnovského kláštera se mohl vrátit až v roce 1990.

Během Akce K bylo internováno 2 900 mnichů, následná Akce Ř o pár týdnů později zlikvidovala i ženské řeholní řády.

Řeholníci museli narukovat k vojenským jednotkám PTP (Pomocných technických praporů), nastoupit do dělnických profesí, účastnit se převýchovných politických školení v marxismu-leninismu a zapojit se do civilního života. Duchovní službě se mohli věnovat pouze se státním souhlasem nebo tajně pod hrozbou věznění podle trestního zákona z roku 1950, jehož paragraf 173 o maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi používali komunisté ke kontrole a represi církví.

„Kdo vykonává duchovenskou činnost v církvi nebo v náboženské společnosti bez státního souhlasu, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta,“ zněl paragraf lidově nazývaný „mařena“, který byl v platnosti do 31. ledna 1990.

KONFISKACE CÍRKEVNÍHO MAJETKU

Likvidace klášterů znamenala i devastaci historických budov a památek, které stát zabavil. V břevnovském klášteře sídlil v době komunismu Státní ústřední archiv spadající pod tehdejší ministerstvo vnitra.

V hospodářském dvoře se usídlila StB pod krycím názvem „Montážní ústav“, jak pojmenovala odbor na sledování cizinců. V sýpce měl sídlo další státní podnik – Zemědělský nákup a zásobování. Zahradní pavilon Vojtěška, historické místo založení kláštera, kde se nachází pramen Brusnice, skončil v ruinách, stejně jako zahrada, kterou nikdo neudržoval.

„Mniši v zahradě pěstovali léčivé byliny. Ta zahrada byla opravdu krásná, terasovitá a nahoře byl skleník, ve kterém byly jižní rostliny. Když se komunisté dostali k moci, klášter zavřeli, mnichy vyhnali a ještě ke všemu zničili tu zahradu,“ vzpomínala Anna Žďárská-Pokorná.