Pašování samizdatů přerušila před 40 lety akce Delta

V předlistopadovém Československu měli lidé jen několik málo možností, jak získat necenzurované informace: z vysílání zahraničních rozhlasových stanic, šeptandou, z knih a časopisů propašovaných ze zahraničí nebo ze samizdatu. Jak nasvědčuje ruský původ slova samizdat (zkratka od „samoizdatělstvo“, tedy samo-vydávání), jako první se mu věnovali ruští disidenti už od padesátých let. Prvním samizdatovým románem byl slavný Pasternakův Doktor Živago.

„Někdy okolo roku 1971 nebo 1972 jsem si uvědomil, že u nás něco hrozně chybí, že tu nejsou samizdaty,“ vzpomínal Ivan Havel, mladší bratr prezidenta Václava Havla. „Vědělo se, že v Rusku jsou, ale u nás se tomu nikdo nevěnoval. A tak to pak to vzniklo. “První samizdatové vydavatelství založil Ludvík Vaculík v roce 1972. Ve své Edici Petlice publikoval hlavně autory zavedené už před rokem 1968, kteří za normalizace náhle přišli o možnost vydávat.

O tři roky později se filozofka a historička Daňa Horáková spolu s Václavem Havlem rozhodla založit svou vlastní edici. Její název inspirovala poznámka Danina přítele, režiséra Pavla Juráčka:

„Sotvaže jsem s Vaškem začala plánovat, jak ten náš samizdat rozjedeme a že si od něj slibujeme málem misionářskou obrodu, osvícení celého národa, Pavel Juráček suše poznamenal, že se to poslouchá jako tažení proti temnu. A pro mě, vášnivou čtenářku a obdivovatelku Jiráska, to bylo, jako když škrtne zápalkou…“ vzpomíná Daňa Horáková v knize Gabriely Romanové Příběh Edice Expedice. Juráčkův poukaz na „temno“ jí totiž připomněl obrozeneckého nakladatele Krameria a jeho vydavatelství Česká expedice.

Tak se zrodila Edice Expedice, jejímž původním záměrem bylo vydávat knihy z Edice Petlice ve více kusech. Ale brzy začala publikovat také své vlastní tituly od filosofů Zdeňka Neubauera nebo Radima Palouše, mladších autorů či undergroundových básníků, ale i překladovou literaturu.

PĚT KORUN ZA STRÁNKU A PRVOPIS DO KOŠE

„Řada lidí v době normalizace přestala psát, protože to nemohli nikde vydat. A najednou znovu pocítili touhu psát, protože nepsali do šuplíku, jejich text se dostal mezi lidi ve vázaném vydání. Mohlo je to motivovat k psaní a zbavit určité letargie, ve které žili,“ popsal Ivan Havel jeden z významů samizdatu.

Vedení Edice Expedice převzal od Dany Horákové poté, co v roce 1979 emigrovala s Pavlem Juráčkem do Německa, a po uvěznění Václava Havla se jeho spolupracovnicí stala jeho švagrová Olga Havlová.

Ivan Havel do vydávání knih zavedl větší systematičnost, o všem si vedl pečlivé šifrované záznamy. Edice Expedice pod jeho vedením vydala do roku 1981 sto devatenáct titulů. Později se jim říkalo „černá řada“, protože byly vázány v černém suknu získaném ze smutečních praporů.

Na začátku celého logistického řetězce vydávání samizdatových knih v Edici Expedice stála redakční rada, přezdívaná Admiralita, v níž kromě Václava a Ivana Havlových zasedal i kritik Jan Lopatka, překladatel Zdeněk Urbánek nebo filosof Martin Palouš.

Texty vybrané redakční radou putovaly k písařkám. Ty texty opisovaly na psacích strojích v deseti až šestnácti kopiích, což umožnily tzv. kopíráky neboli průklepáky, tedy uhlové papíry. Písařky musely do klávesnic pracích strojů silně bušit, aby se písmenka propsala na co nejvíce listů, přičemž ty poslední bývaly téměř nečitelné.

„Státní bezpečnost věděla, že písařky jsou slabší články, a zaměřovala se na ně. Ale odhalili jich jen málo,” konstatoval Ivan Havel. Písařky většinou nepatřily mezi disidenty, pracovaly jako sekretářky v různých firmách a navzájem se neznaly.

Při opisování samizdatových textů dost riskovaly, protože musely pracovat buď v noci (kdy hrozilo, že rachocení psacího stroje uslyší sousedé), anebo v zaměstnání v pracovní době. Za svou práci dostávaly zaplaceno, pět korun za stránku, protože jak zdůraznil Ivan Havel: „Nikdo nemohl očekávat, že tu úmornou a zdlouhavou práci budou odvádět z pouhého nadšení.“ K úmornosti jejich práce patřilo i to, že když na stránce udělaly několik překlepů, musely ji vyhodit a začít znovu.

Prvopis opsaného textu se vždy vyhazoval, protože StB by z něj snadno mohla rozpoznat, na kterém psacím stroji byl pořízen. Pro svázání knih se používaly pouze kopie. Následoval proces zvaný „slízávání“, kdy se jednotlivé stránky rukopisu musely seřadit za sebou. V početnějších disidentských rodinách se na tom pracovalo i s dětmi:

„S Bendovými jsme u nich na chalupě udělali na stole dvanáct hromádek. S dětmi jsme pak obcházeli kolem stolu a každý měl v ruce všechny kopie svých stránek, které pokládal jednotlivě na hromádky. Tak se stránky seštosovaly do správného pořadí,“ popsal Ivan Havel.

Do všech kopií se musely zanést případné korektury, čehož se často ujímala Olga Havlová. Nakonec kniha putovala ke knihvazači Františku Cinkovi, u něhož se později „vyučila“ také Ivanova žena Dagmar.

Odběratelé hotových knih za ně platili sto až dvě stě korun, což bylo na tu dobu opravdu hodně – knihy v knihkupectvích stály jen zlomek této částky. Přesto peníze sotva stačily na pokrytí výrobních nákladů. Autoři a redaktoři pracovali zadarmo, autorská práva k překladům nikdo neřešil, honorář dostávaly jenom písařky a knihvazač.

PAŠERÁCKÁ STEZKA PŘES ŽELEZNOU OPONU

Vydávání samizdatu by se neobešlo bez podpory ze zahraničí. Kromě finanční pomoci Nadace Charty 77, kterou ve Stockholmu založil František Janouch, byl velkým podporovatelem také historik Vilém Prečan, jenž v roce 1976 emigroval do Německa. Ten shromažďoval samizdatovou literaturu vydanou za železnou oponou a podílel se na jejím dalším rozmnožování a šíření.

Jak se ale samizdatové texty dostávaly z Československa na Západ? Sloužila k tomu „pašerácká stezka“, kterou už od roku 1969 vyšlapával Jan Kavan pobývající v Londýně. Několikrát do roka vypravoval do Československa karavan, který navenek vypadal jako prázdninové vozidlo pro kempování v přírodě. V jeho stěnách, stropu a vnitřním zařízení byly skrýše, kam se dala poschovávat spousta zakázaných knih, časopisů i technologických zařízení, třeba kamery nebo menší kopírky.

Karavan vozil do Československa hlavně zahraniční tiskoviny a zpět vyvážel samizdaty. V síti dodavatelů byli zapojeni i Pavel Tigrid, který v Paříži vydával časopis Svědectví, a Jiří Pelikán, který v Římě publikoval Listy.

Kavanovou „českou spojkou” byl zpočátku Petr Pithart. „Začalo to nečekaně, v pasáži kina Jadran, když mi jeden člověk podal ruku a mně v ní zůstal papírek složený na 1×1 cm, mnohokrát přeložený a přelepený izolepou,“ vyprávěl Petr Pithart, který za tři a půl roku od této události vybudoval ve spolupráci s Kavanem funkční obousměrný kanál pro knihy, rukopisy, texty a vzkazy.

Převážení fungovalo několik let a Petra Pitharta tato činnost postupně psychicky vyčerpávala. Definitivně skončil poté, co podepsal Chartu 77 – tím na sebe totiž upozornil Státní bezpečnost, takže by mohl ohrozit konspiraci okolo zásilek.

„V té poslední fázi, než jsem podepsal Chartu, už jsem byl opotřebovaný. Poznal jsem to podle toho, že moje žena říkala: ‚Petře, že oni zase přijedou?‘ Viděla, jak strašně jsem nervózní. Už i v obyčejném klaksonu z ulice jsem slyšel nějaké znamení. Byl jsem pyšný, že to dělám takovou dobu bez chyby, ale čím dál víc jsem se bál, že nějakou drobnou chybu udělám a stane se průšvih,” vzpomíná.

Jeho úlohu převzala socioložka Jiřina Šiklová, která Chartu 77 nepodepsala právě proto, aby k sobě nepřitáhla pozornost Státní bezpečnosti a distribuci neohrozila. „Myslím, že to mělo velký význam,” uvedla k pašování samizdatů Jiřina Šiklová a vysvětlila: „Jan Kavan se obracel na novináře, kdežto Vilém Prečan dostával přese mne ven texty, které pak v cizině vydávali. Například příspěvky pro Pavla Tigrida do Paříže. Představte si, že v té době vám najednou vyjde v Paříži číslo Svědectví Pavla Tigrida, který byl naší StB považován za nejhoršího belzebuba, a vyjde mu ve Svědectví celé pražské číslo, které je připraveno z textů jen a jen českých nebo slovenských autorů. To byla taková darda!”

STOJÍ TO ZA TO, NECHAT SE ZAVŘÍT?

Jiřina Šiklová svou roli „české spojky“ se zahraničím spolehlivě plnila čtyři roky – až do události, která ji téměř na rok dostala do vězení a na nějakou dobu ochromila jak pašování literatury, tak vydávání samizdatů.

Státní bezpečnost se už od sedmdesátých let marně snažila odhalit, kudy se české texty dostávají na Západ a jakou cestou k nám proudí zahraniční literatura. Dělo se tak s pomocí Pavla Muraška, chartisty a bývalého politického vězně, kterého StB získala ke spolupráci. Domníval se, že spolupracuje se sovětskou KGB – Státní bezpečnost ho v tomto směru podvedla. Muraško začal s Jiřinou Šiklovou spolupracovat a díky němu měla StB zásilky ze Západu pod dohledem už od podzimu 1980.

Akci nazývanou Delta či Kamion uskutečnila Státní bezpečnost v noci 27. dubna 1981. Toho dne pozdě večer zadrželi na hraničním přechodu v Dolním Dvořišti karavan, který řídili dva mladí Francouzi, advokát Eric Gilles Thonon a studentka práv Françoise Anis. Ve skrýších v karavanu našli na čtyři sta kilogramů tiskovin i technologická zařízení. Tento obsah se stal klíčem k odhalení rozsáhlé disidentské sítě a začalo velké zatýkání. Několik desítek lidí se ocitlo u výslechů, Jiřina Šiklová putovala do vazby v ruzyňské věznici, kde strávila deset měsíců.

„Jestli stojí jakákoli myšlenka za to, aby se kvůli ní nechal člověk zavřít? Ano, já myslím, že to stojí za to, i když řada lidí říká, že to za to nestojí,” konstatovala později.

Státní bezpečnost si přišla také pro Ivana Havla a Olgu Havlovou, tehdejší hlavní vydavatele Edice Expedice. „Udělali nám domovní prohlídky a naprosto všechno zabavili. Já jako knihofil jsem měl po jednom výtisku od každé publikace, co jsme vydali. To všechno odvezli. Při výslechu mi vyšetřovatel ukazoval mé knihy, naskládané v koutě, a otráveně říkal: ,To všechno musím přečíst, abych zjistil, co je v tom závadného.’ Ale my jsme ,závadné’ politické texty tolik nevydávali, i když samozřejmě, že oficiálně by vyjít nemohly,“ líčil Ivan Havel.

Ve vazbě byl jenom čtyři dny, ale jeho knihy zůstaly v policejním archivu celých osm let, až do pádu režimu v roce 1989. Nad Ivanem Havlem také až do té doby viselo obvinění z podvracení republiky, za které mohl být odsouzen k mnohaletému trestu. K soudnímu procesu ale nikdy nedošlo.

TO VÍTE, JE TO SLOŽITÝ

Státní bezpečnost původně plánovala velký politický proces, v němž by uvěznila všechny aktéry samizdatových vydavatelství a pašerácké sítě. Jiří Pelikán, tehdy již poslanec Evropského parlamentu, však k záležitosti přitáhl pozornost zahraničních médií a k monstrprocesu nikdy nedošlo. Jako poslední ze zadržených se na svobodu dostala právě Jiřina Šiklová v březnu 1982.

Byla poněkud rozčarovaná, že během jejího věznění nikdo znovu nenavázal kontakty se Západem: „Ti lidé, co tu zbyli, a bylo jich dost, třeba nebyli schopní ani pořádně obnovit kontakty s Jiřím Pelikánem, aby sem zásilky někudy chodily. Tak to pro mě bylo překvapující a trochu mě to zklamalo. Po mém návratu se tedy distribuce znovu obnovila.“

Načas ustalo i vydávání Edice Expedice, kterou v té době nahradila dočasná Edice Svíce, řízená Pavlem Bratinkou. Edice Expedice však znovu zahájila svou činnost po propuštění Václava Havla v roce 1983.

A samizdat, řečeno slovy tehdejší oficiální moci, „podvracel republiku“ až do roku 1989.

„Můj ty bože, měli my jsme heroické mládí!“ ohlíží se za začátky samizdatu Daňa Horáková v knize Příběh Edice Expedice. „Ale za to, za onen pocit, že děláme něco správného, něco, co vyhlodává základy demagogickému režimu, a současně navzdory – či snad právě díky – ohrožení skýtá radost ze života, vlastně vděčíme vnějším podmínkám čili totalitě.”

Smysl samizdatu, který probouzel k životu jak jeho tvůrce, tak i čtenáře, připomíná i Jiřina Šiklová: „Obrovsky to povzbudilo další lidi, že má cenu psát. Tisíce a možná statisíce lidí četly texty, které byly takzvaně na indexu. Čili ti lidé žili. Bylo to povzbuzení jak pro autory, tak pro čtenáře nebo posluchače Svobodné Evropy. Protože jinak by si mysleli, že ti autoři neexistují, nebo že zemřeli,“ uvedla a přidala osobní vzpomínku:

„Mě se třeba sousedé kolem naší chalupy ptali, jak je možné, že se texty českých autorů žijících v republice vysílají ve Svobodné Evropě. Samozřejmě jsem jim nic nevysvětlovala, říkala jsem: 'No to víš, to je složitý.’“