Za dobu trvání komunistického režimu uprchlo z Československa víc než 200 tisíc lidí, desetitisíce skončily po neúspěšném pokusu ve vězení. Přímo na hranicích zemřelo nejmíň 282 těch, kteří se pokusili dostat do svobodného světa.

První velká emigrační vlna přišla hned po únorovém puči, byť komunisty ovládané ministerstvo vnitra už 23. února 1948 omezilo svobodu pohybu zavedením tzv. výjezdní doložky. Tu vydávala Státní bezpečnost a bez ní nebylo možné překročit hranice ani když jste měli platný cestovní pas. Navzdory všem překážkám kladeným režimem se jen v prvních třech letech po roce 1948 rozhodlo pro ilegální odchod z Československa kolem 25 tisíc lidí – pro komunistický režim nijak dobrá vizitka.

Železná opona sevřela Československo

11. července 1951 proto komunističtí poslanci schválili zákon o ochraně státních hranic, na jehož základě vznikla Pohraniční stráž. Její příslušníci dostali stejná práva jako vojáci. Kolem Československa se tak uzavřela „železná opona“. A to doslova.

Podél státní hranice vyrostly trojité drátěné zátarasy. První stěna z neprostupného ostnatého drátu byla vysoká dva metry, do další v letech 1952 až 1965 proudilo smrtící napětí 3 až 6 tisíc voltů. Systém doplňovala ještě zábrana pro zvěř. Pohraničníkům, kteří měli „narušitele“ zastavit za použití palné zbraně, pomáhaly i lesní průseky, rozorané pásy a nástražná osvěcovadla.

Zakázané pásmo sahalo zhruba 2 km od hranic, ještě širší pás území, zhruba dvanáctikilometrový, měl status hraničního pásma. Obce, které do něj spadali, komunisté prostě vystěhovali. Přesídlení zasáhlo 448 rodin. Přímo či nepřímo se zřízení hraničního pásma dotklo tří stovek měst a obcí, na 50 tisíc budov šlo k zemi.

V roce 1952 pohraničníci navíc prostor před zátarasy i zaminovali. Tím počet úspěšných emigrací výrazně klesl. Překročit „zelenou hranici“ bylo od té doby prakticky nemožné, ten, kdo chtěl i přesto opustit komunistický „ráj“, musel hledat méně přímočarý způsob útěku. Spousta lidí tak například utonula při pokusu o překonání hraniční Moravy či Dunaje, známé jsou i případy z Dyje a Labe.

Přejít na Západ v rozděleném Berlíně

Zdeněk Hostaša se poprvé pokusil utéct v roce 1953. Spolu se dvěma kamarády chtěli přejít hranice s Rakouskem u Dačic. „V noci začaly létat rakety, pak nějaká střelba, psi štěkali, dostali jsme strach a vrátili jsme se zpátky,“ popsal neúspěšný pokus. Útěk se mu podařil až o dva roky později, kdy se rozhodl pro méně riskantní řešení – překonat hranici na Západ v rozděleném Berlíně.

Předtím, než v roce 1961 vznikla Berlínská zeď, využily Berlín jako cestu za svobodou na tři miliony lidí z celého východního bloku. Zdeněk Hostaša nejdřív bez problémů přešel státní hranici u Hřenska, v NDR pak nasedl na vlak do Východního Berlína. „Vlak zastavil před Berlínem. Instinkt mi velel, že musím pryč. To už ozbrojení Rusové vstupovali do vagonů a já šel na záchod, nezamkl jsem za sebou a přitiskl jsem se do kouta. Ke dveřím přišel Rus, otevřel je a hned zabouchl. A vlak se rozjel.“

Vystoupil na nádraží Friedrichbahnhof a našel přechod na americké území. „Byl tam jediný člověk, Rus, a díval se na mě. Já jsem se vůbec nezastavil. Říkal jsem si: Nezastavuj a běž. Rus stál, ani se nehnul. A to už jsem viděl ceduli: You are entering U. S. zone.“

Za normalizace se utíkalo přes Jugoslávii

Druhá velká emigrační vlna se vzedmula po srpnu 1968, kdy zemi opustilo na 70 tisíc občanů. Už od poloviny 60. let platila jednodušší pravidla pro vycestování do kapitalistické ciziny, lidé proto často k emigraci využívali i legální dovolenkové cesty. Bezprostředně po sovětské invazi se hranice nakrátko úplně otevřely, pohraničníci prchající Čechoslováky nezastavovali, nechávali projet dokonce i lidi bez cestovního pasu. Dodnes není jasné, jestli šlo spíš o osobní benevolenci pohraničníků nebo o nařízení z vyšších míst. Hranice se neprodyšně zavřely 9. října 1969.

Během normalizace došlo znova k zesílení ostrahy, přibylo strážních věží a několik set metrů před drátěným zátarasem vyrostla tzv. signální stěna – tři metry vysoký plot z ostnatého drátu, který při dotyku upozornil pohraničníky zkratem.

Pohraničníci v této době využívali také tzv. SUPy – samostatně útočící psy, speciálně vycvičené k agresivitě. A byla tu i spolupráce s informátory z řad řidičů veřejné dopravy, pracovníků na nádražích, v pohostinství a službách či v lesnictví, kteří upozorňovali na podezřelé, tzv. neznámé osoby v pohraničních oblastech.

Češi a Slováci proto v 70. a 80. letech často volili emigraci přes Jugoslávii. Na rozdíl od ostatních socialistických zemí nebyla západní jugoslávská hranice obehnaná ostnatými dráty, takže přejít do Rakouska nebo Itálie nebyl až takový problém. Samotné vycestování z ČSSR do Jugoslávie ale nijak snadné nebylo. Pro vydání výjezdní doložky bylo potřeba sehnat vyjádření zaměstnavatele, školy, ROH nebo SSM, k tomu musel žadatel získat devizový příslib. Navíc bylo prakticky nemožné, aby povolení vycestovat získala celá rodina naráz.

Z víc než 4 tisíc osob, které podle oficiálních údajů nedovoleně opustily republiku v roce 1982, jich přes Jugoslávii vycestovalo více než 60 %. Už o rok později ale Jugoslávie zpřísnila zákony proti pašeráctví a s tím přišla i bedlivější ochrana hranic. Někteří Čechoslováci se pak pokoušeli o útěk do Rakouska přeplaváním méně střežené řeky Mury, kde došlo k několika tragédiím. Na podzim 1984 například v rozvodněné řece utonuli rodiče a malé dítě. Na druhý břeh se dostaly jenom jejich dvě starší dcery.

V nesprávnou dobu na nesprávném místě

Na hranicích komunistického bloku ovšem neumírali jen civilisté, ale i vojáci pohraniční stráže. Na těch československých jich v letech 1948–1989 zemřelo nejmíň 584, tedy dvakrát víc než „narušitelů“. Mnozí doplatili na výbuch miny a za bezmála třetinou úmrtí pohraničníků byla sebevražda.

Další desítky lidí u železné opony zemřeli „nedopatřením“. Pohraniční stráž je zastřelila, přestože neměli v úmyslu emigrovat. Patří mezi ně například devatenáctiletý mladík, který šel v listopadu 1949 v karlovarském pohraničí na noční směnu a sešel z cesty. Nebo rakouští rybáři, kteří v srpnu 1956 lovili v pohraničních dyjských vodách u obce Rabensburg. Nebo západoněmecký penzista, který v září 1986 sbíral houby podezřele blízko západních československých hranic. A spousta dalších lidí, kteří byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě.