Perzekuce letců
Fotografie
-
Pavel Vránský
-
František Fajtl v kokpitu
-
František Fajtl
-
Gener l Sedláček v roce 2008
-
Josef Balejka byl členem slavního leteckého trojlístku Kosarz, František, Pavlovič. Přežil jako jediniý
-
Josef Balejka znovu v letadle
-
Pavel Vranský dostává medaili za zásluhy od prezidenta Miloše Zemana zdroj lidovky.cz
-
Tomáš Sedláček na vzpomínkovém aktu, hřbitov Olšany, 2009
-
Tomáš Sedláček v Anglii během 2. světové války, atletické závody zdroj archiv pamětníka
Pamětnické klipy
-
František Fajtl - Sestřel v bitvě o Británii
„Odstartovali jsme a byli jsme řízeni – 12 letounů – do prostoru delty Temže. Tam jsme vylétali spoustu benzínu, když nám najednou do rádia hlásili: ,Pohyb ve vašem prostoru tam a tam, leťte pod kurzem…‘ To dávali tomu veliteli letky, Angličanovi. A já jsem seděl, a co dělali oni, to jsem dělal já. Hlásili, že tam je jeden letoun, že ho má náš modrý roj (to byli tři lidi) pronásledovat. Tak jsme ho pronásledovali, chytili jsme ho u Ipswiche a tam jsme ho sestřelili. Vzali jsme ho do kleští, tři Hurricany, každý měl osm kulometů. A to víte, to neměl šanci, byl to Dornier 17. On se vzdal – to je zajímavý, někteří se vzdávali – zamával letounem, to znamená: ,Já se vzdávám‘. My jsme mu zapálili motor, potom i druhý. On přistál u města Ipswich a my jsme přestali střílet, sedli jsme si vedle něj. A když přistál, tak jsme viděli, jak z něj lezou živí lidi, někteří byli ranění. Byli zajati tamními policisty. Ovšem ten boj skončil Pyrrhovým vítězstvím, protože my jsme už neměli benzín.“
-
František Fajtl - Sestřelen
„Mě sestřelili v jednom těžkém souboji v severní Francii. My jsme doprovázeli dvoumotorové Bostony, spojenecké bombardéry. Sedli jsme si vedle nich a chránili je, kdyby na ně přišli stíhači. Stíhači přišli, měli jsme souboj. Já jsem střelil po dvou letounech, nevím, co se s nimi stalo. Ale dostal jsem takovej nával dávky od nich, že mně začal vynechávat motor. Bylo to 5. května 1942 odpoledne a byly to Focke-Wulfy 190, nejlepší jejich letoun, a potom Messerschmitty. Tak co jsem mohl dělat – když jsem viděl, že to prohraju, když se na mě vyhrnuli, tak jsem to sklopil a piké, pikoval jsem až k zemi. Nemohl jsem skočit, tak jediná možnost byla přistát v terénu. A přistál jsem přímo mezi Němce. No, to bylo velice tragický, mohlo být… Ale obrátilo se to ve štěstí. Jak mně hořela mašina zespodu, tak já jsem toho Spitfira podvozkem zavřeným ponořil do kypré půdy toho pole ve Francii. A vysvětluju si to tak, že ten oheň udusila hlína. Já jsem z toho vypadl, utíkal jsem do polí. Našel jsem tam jednu paní, tak jsem se jí ptal, kde jsou Němci, ona říkala: ,Là-bas‘ – to je nedaleko odsud. Já jsem utekl do polí, našel jsem potok, vlezl jsem do něj a do temnoty jsem tam zůstal, protože jsem věděl, že mě obkroužili. To jsem viděl, jak nade mnou létalo letadlo. Dostal jsem se do jejich terénu.“
-
Josef Balejka - Jak ho Poláci málem pověsili
"Chtěl jsem se dostat do vojenské letecké školy v Prostějově, tam to bohužel bylo plné. Ale měl jsem štěstí, že můj strýc byl v Užhorodě a tam existovala tzv. Masarykova vojenská liga. A tam cvičili piloty z akce Tisíc pilotů Československé republice. To byla jedna z největších akcí, která existovala, a velice úspěšná. Český národ totiž hlásal: vzduch je naše moře. Jelikož jsme neměli nikde dokola moře, tak byl naším mořem vzduch. Tak jsem se přihlásil a opravdu jsem byl přijat. To byly nejkrásnější chvíle mého života, když jsem se začal učit lítat. Bylo to velice těžké. Ubytování jsem měl u mého strýce v Užhorodě, ale musel jsem si najít práci. Tak jsem si našel takovou, která se dala vykonávat s mým lítáním. Jezdil jsem s traktorem, každý den u firmy, která stavěla v Užhorodě kanál u elektrárny. Ráno jsem vstával o tři čtvrtě na čtyři, skočil na kolo, jel jsem na letiště. Někdy jsem lítal hodinku, někdy víc. Potom, ve tři čtvrtě na osm, jsem skončil, zase skočil na kolo a jel jsem do práce. Tam jsem sedl na traktor a válcoval jsem břehy A když bylo kolem čtvrté hodiny, zase jsem skočil na kolo a jel jsem na letišti. Věřte mi, můj nejkrásnější zážitek byl, že jsem mohl vzlétnout do vzduchu."
-
Josef Balejka - Jak se rozhodl, že se stane pilotem
Vždycky, když jsem přišel ze školy, jsem musel jít pást kozy. A jeden deň jsem takhle nad mračny viděl letadlo. A tak jsem si řekl: ,Já se musím stát pilotem´ To byl můj první cíl, který jsem chtěl za každou cenu vykonat."
-
Josef Balejka - Letecký výcvik v Užhorodě
"Chtěl jsem se dostat do vojenské letecké školy v Prostějově, tam to bohužel bylo plné. Ale měl jsem štěstí, že můj strýc byl v Užhorodě a tam existovala tzv. Masarykova vojenská liga. A tam cvičili piloty z akce Tisíc pilotů Československé republice. To byla jedna z největších akcí, která existovala, a velice úspěšná. Český národ totiž hlásal: vzduch je naše moře. Jelikož jsme neměli nikde dokola moře, tak byl naším mořem vzduch. Tak jsem se přihlásil a opravdu jsem byl přijat. To byly nejkrásnější chvíle mého života, když jsem se začal učit lítat. Bylo to velice těžké. Ubytování jsem měl u mého strýce v Užhorodě, ale musel jsem si najít práci. Tak jsem si našel takovou, která se dala vykonávat s mým lítáním. Jezdil jsem s traktorem, každý den u firmy, která stavěla v Užhorodě kanál u elektrárny. Ráno jsem vstával o tři čtvrtě na čtyři, skočil na kolo, jel jsem na letiště. Někdy jsem lítal hodinku, někdy víc. Potom, ve tři čtvrtě na osm, jsem skončil, zase skočil na kolo a jel jsem do práce. Tam jsem sedl na traktor a válcoval jsem břehy A když bylo kolem čtvrté hodiny, zase jsem skočil na kolo a jel jsem na letišti. Věřte mi, můj nejkrásnější zážitek byl, že jsem mohl vzlétnout do vzduchu."
-
Josef Balejka - Vztahy v 303. peruti
"Mezi námi bylo přátelství, velké přátelství, žádná rivalita. Nesmíte zapomenout, že život jednoho záležel na druhém. Jestli byl Polák v nebezpečí a Čech to uviděl, druhý stíhač, nebo Angličan, tak mu šel pomoct. To bylo takové bratrství, jeden druhému pomohl, když bylo zle. Nesmíte zapomenout, že Němci měli čtyřikrát více letadel než Angličané."
-
Setkani s Josefem Bryksem v tunelu
„A my jsme kopali ten tunel. Waldburg byl jaksi pole, to byl tábor v polích, tak země byla měkká, tráva tam byla a my jsme kopali ten tunel přímo k nějakým keřům. Jenže byl trochu krátkej, ten tunel. Bylo nás asi 20, který jsme chtěli utéct. Jenomže vyšlo nás jenom 12, poněvadž zmatek byl v tom, že východ z tunelu byl ještě osvěcovanej těma německejma světlama, takže člověk se musel dívat, jak ty strážní chodili okolo toho plotu, a když oni šli tak k sobě a tak od sebe, a když šli od sebe, tak jsme utíkali z té díry. A já jsem tam čekal na mýho partnera, který byl Kanaďan, jenomže on se neobjevil, a Josef se objevil a on čekal na svýho kamaráda, aby šli spolu, a taky jeho kamarád se neobjevil, a tak jsme řekli, půjdeme spolu. Tak jsem se setkal s Bryksem.“
-
Tomáš Sedláček – Zásobování na Dukle
„Poprvé jsem se na frontu dostal s autem, které vezlo střelivo. S tím byl obrovský problém. Kluci nesli pochopitelně jen to, co unesli, měli flintu nebo samopal a příslušnou zásobu střeliva. Když tam v kopcích útočili, tak to hned vypráskali. Útočili velmi dobře, pokud vím, ale došlo střelivo, takže co teď! Byl vydán rozkaz, aby se stáhli, ale to je vždycky nebezpečné, to se trochu zvrhlo, a já když jsem tam přijel tím nákladním autem se střelivem na velitelství, kde byl Standa Uchytil, který byl se mnou v Anglii a kterého jsem dobře znal už ze Sokola, tak jeho bojový úsek byl prázdný, byl tam sám se svým úzkým štábem a pár vojáků. Ostatní vojáci, celé roty se stahovaly a stahovaly trošku víc, než měly. Místo aby se někde zastavily, tak pokračovaly trochu dál. Já byl v situaci, kdy se jednotky musely dostat aspoň do výchozího postavení.“
Pracovní a metodické listy
-
Tomáš Sedláček - Kruté století
kapitola z knihy -
Tomáš Sedláček bojuje za Československo
Pracovní list -
Tomáš Sedláček bojuje za Československo
Metodický list -
Válečný veterán
Pracovní list -
Válečný veterán
Metodický list