Půda pro perzekuci podnikatelů se u nás začala připravovat už několik let předtím, než komunisté v únoru 1948 oficiálně převzali moc. Silný vliv KSČ se projevil už na sklonku druhé světové války v Košickém vládním programu, který vyhlásila exilová československá vláda. Mluvilo se v něm mimo jiné o národní správě velkých podniků.

A nezůstalo jen u slov. V říjnu 1945 prezident Edvard Beneš vydal dekrety o znárodnění. Kromě majetku Němců, Maďarů a kolaborantů se týkaly také dolů, bank, pojišťoven, filmových společností a velkých průmyslových podniků nad pět set zaměstnanců. Dekret sice jejich majitelům sliboval náhradu v podobě akcií či hotovosti, tu ale ve skutečnosti nikdy nedostali. Znárodnění zasáhlo dvě třetiny veškerého průmyslu a v podnicích se chopily iniciativy závodní rady. Brzo v nich nad loajálními dělníky nabyli vrchu komunisté.

Situace se dál vyostřila po únoru 1948. Tehdejší Československo se svými podnikateli a malými živnostníky zatočilo hodně radikálně. V Polsku nebo v Maďarsku mohli někteří drobní podnikatelé a obchodníci zůstat, u nás ale soukromý sektor zmizel úplně. Nová ústava sice garantovala ochranu drobného a středního podnikání, znárodňování ale nabíralo na obrátkách a brzy byl za „vykořisťovatele“ považovaný každý drobný živnostník. Někteří podnikatelé mohli ve svých zestátněných firmách dál pracovat aspoň jako zaměstnanci. Zpravidla je ale nové „dělnické“ vedení na hodinu propustilo a oni si museli hledat obživu jinde.

Vzhledem k jejich „kádrovým profilům“ se jim to často dlouho nedařilo a oni končili v podřadných, bídně placených zaměstnáních, čímž se, řečeno dobovou terminologií „přiblížili dělnické třídě“. Cejch bývalého „buržoazního živlu“ se navíc s lidmi táhl po celé generace, děti živnostníků často mívaly problém dostat se na střední školy, bez ohledu na prospěch končily na učilištích a v dělnických profesích.

Státu nestačilo, že podnikatele připravil o majetek a maximálně jim ztížil možnost dalšího uplatnění a obživy. V letech 1952–1953 proběhlo v rámci takzvané Akce B násilné vystěhovávání bývalých „kapitalistů“ z jejich bytů a domů do stísněných a válkou zničených objektů mimo velká města, často do pohraničí. Akce B navždy změnila život tisícům rodin především z Prahy, Bratislavy a Plzně. Další museli do svých domácností přijmout nucené nájemníky.

Obdobný proces proběhl i v zemědělství, kde ho v roce 1949 zahájilo přijetí zákona o Jednotných zemědělských družstvech. Nucená kolektivizace pokračovala ve vlnách až do roku 1958.

Hospodářství se po zrušení soukromého podnikání řídilo centrálním plánováním podle státních pětiletých plánů (tzv. pětiletek). Pro národní podniky se prioritou stalo splnění plánu (jakkoliv se leckdy odehrávalo jen na papíře). Zisk nebo uspokojení poptávky na trhu musely ustoupit. To mělo za následek jednak prohlubující se nedostatek řady druhů zboží v obchodech, ale i čím dál větší odcizení lidí od jejich práce.