První veřejné protesty proto měly režimu tlumočit především požadavky na zdravější životní podmínky. Koncentrace chemických a průmyslových závodů v regionu (Ústí nad Labem, Lovosice, Štětí, Litvínov, Most...) dlouhodobě poškozovala životní prostředí až na únosnou mez. Smog, inverze, „barevná voda“ v Labi a menších vodních tocích (podle toho, jakou látku ta která továrna zrovna vypustila), věčně nemocné děti, posílané na pravidelné „školy v přírodě“ na horách, ale i chronicky nemocní dospělí. S tím vším se Severočeši potýkali ve zvýšené míře spoustu let.

Aktivity vrcholily v listopadu 1989, kdy se začaly rýsovat první možnosti nalezení cesty k řešení a přirozeně splynuly s celorepublikovým hnutím za svobodnou společnost odstartovaným 17. listopadu 1989 na Národní třídě.
Klíčové okamžiky sametové revoluce jsou logicky svázané s Prahou – od událostí na Národní třídě přes vznik Občanského fóra, masové protirežimní demonstrace, vyjednávání mezi dosavadními držiteli moci a opozicí až do zvolení Václava Havla novým československým prezidentem. K úspěchu „pražské“ revoluce ovšem významně přispělo i to, že jednak nezůstala omezená právě jen na okruh pražského disentu, ale zasáhla i běžné Pražany – a že masové demonstrace se, byť s určitým časovým odstupem, rozšířily i do ostatních krajů po celé tehdejší ČSSR. Všechny regiony se tak postupně připojovaly k zakládání OF, sepisování petic a prohlášení.

Na změně stávajícího režimu přímo ve své obci se tak najednou mohl podílet každý. Lidé, unavení tehdejším pokryteckým režimem a tzv. normalizací, bytostně prahli po jakékoliv změně. Vlna aktivit, která se listopadem 1989 vzedmula, byla proto zásadní. Pokud by k zapojení dalších míst nedošlo, bylo by v podstatě otázkou času, kdy by se státní moci podaří pacifikovat aktivisty v hlavních centrech a nastolit zpět vládu KSČ.
Důležitou roli v rozšíření revoluce do jednotlivých regionů a podpoře jejích myšlenek ale sehráli i mimopražští vysokoškoláci, kteří do svých domovských měst přinášeli zprávy a materiály a další přímí účastníci pražských událostí. V každém městě, městečku či vsi byla trochu jiná situace (podle toho, jak silnou pozici tu do té doby dokázala KSČ vybudovat), strach z možných represí, obavy a neinformovanost byly ale zpočátku něco, co zapojování dalších regionů do revoluce brzdilo.

Zlomová byla celonárodní generální stávka v pondělí 27. listopadu. Potvrdila touhu valné většiny občanů ČSSR po zásadních společenských změnách a ukončení vlády jedné strany. Byla to právě opozice na místní úrovni, která přispěla k rozšíření masových protestů, ale i ke klidnějšímu předání moci díky znalosti lokálních poměrů.
Cesta k tolik potřebným změnám se pomalu otevírala. Zásadní nespokojenost většiny občanů s pomalým průběhem politických a hospodářským „reforem“ už nešlo přehlížet. Zároveň se nabídl prostor pro radikální společenské změny, které konec roku 1989 skutečně přinesl