70. léta, Plastici
Policejní brutalita v Českých Budějovicích šokovala „máničky“ i přihlížející
Českobudějovickým nádražím se 30. března 1974 rozléhal zoufalý křik a zuřivý štěkot. Místní esenbáci si vyřizovali účty s návštěvníky undergroudového koncertu v nedalekém Rudolfově.
Téměř 400 mladých lidí se sjelo do Rudolfova u Českých Budějovic na malý hudební festival v hostinci Na Americe. Kromě místní skupiny Adept na něm měli zahrát pražské kapely The Plastic People of the Universe a DG307.
Na Americe se „taneční čaje“, tedy bigbeatové koncerty, konaly na začátku 70. let takřka každý pátek. „Byly to živé koncerty, na kterých kapely hrály i tehdy zakázaný tvrdý bigbeat,” vzpomínala jejich pravidelná návštěvnice Lenka Honnerová, které bylo v březnu 1974 sedmnáct let.
„Na Americe jsme se dozvěděli o kapele The Plastic People of the Universe a obdivovali je. Takže když se proslechlo, že budou hrát v Rudolfově, museli jsme u toho být. Byla to velká euforie,” uvedla.
Do Rudolfova se tehdy vydali mladí lidé ze všech koutů Československa, mezi nimi i disidentka z Prahy Dana Němcová se svými dcerami: „Rudolfov měl být takový malý festival, byla tam spousta lidí, samozřejmě nápadných pro venkovany, protože měli dlouhé vlasy, džíny, něco prudce cizorodého v té malé obci, a vzbudilo to velkou paniku, takže straničtí funkcionáři tam povolali rovnou pohotovostní oddíl z Budějovic.“
Do Rudolfova dorazila na žádost místních občanů dvojice z orgánu KOVP (Komise pro ochranu veřejného pořádku), která požádala předsedu Národního výboru v Rudolfově o okamžité zrušení koncertu. K tomu došlo ještě před vystoupením pražských „Plastiků“ a DG307.
„Bylo nás tam opravdu hodně, už před příjezdem kapely, a další přijížděli, nejen okolní, ale z celé republiky. Plastici nezačali ani hrát, když začala přijíždět auta VB. Začal být chaos, ze kterého jsem utekla, jelikož jsem začala mít strach, a to oprávněně,” popsala Lenka Honnerová.
Skupina Adept stihla odehrát tři písničky, když do Rudolfova v 17:15 hodin dorazila skupina asi 15 příslušníků Veřejné bezpečnost z Budějovic. Koncert byl okamžitě ukončen a návštěvníci měli vyklidit sál, což učinili bez protestů, jak dokládá zpráva Krajské SNB zveřejněná v článku „Zásah, který změnil underground“ v časopise Paměť a dějiny 2015/01:
„Při příchodu bylo v sále 380 mladých lidí (dle vstupenek) a nezjištěný počet jich byl kolem objektu. Hudba hrála divoké hlasité skladby, přičemž někteří hudebníci stáli i na stolech. Dva až čtyři páry tančily výstřední tance. Vzhledem k tomu, že soubor neměl povolení k vystupování, byl vedoucí vyzván, aby sdělil přítomným, že z těchto důvodů se nebude v zábavě pokračovat, a požádal je, aby opustili sál. Po výzvě začali sál skutečně opouštět a nedošlo k žádné výtržnosti.“
OBUŠKY, SLZNÝ PLYN, ŠTĚKOT PSŮ
Venku byli vyzváni všichni, kdo nebyli z Českých Budějovic, aby do 20 hodin opustili město. Lidé začali pískat a křičet: Gestapo! a požadovali vrátit peníze za vstupné. To zasahující policisty rozzuřilo a rozhodli si to s „vlasatci” vyřídit.
V 18 hodin dorazily do Rudolfova posily – dalších 67 „esenbáků” včetně 25 psovodů s vlčáky, kteří účastníky koncertu hnali jako zvěř do Českých Budějovic. Obušky, slzný plyn, štěkot psů a řev sirén dokreslovaly obraz násilí na pětikilometrové cestě.
„Lidé utíkali do Budějovic pěšky a příslušníci je mlátili hlava nehlava, a to většina z nich byla nezletilá. Já to zbaběle sledovala z balkonu našeho domu. Bydleli jsme na Lanovce přímo proti vyšetřovně StB. Hodně lidí bylo pomlácených, spoustu jich zatkli. U estébáků se svítilo a bylo rušno až do rána,” popsala Lenka Honnerová.
Při výsleších byli místní účastníci ostříháni, asi stovku návštěvníků koncertu z Prahy nahnali policisté do nádražní haly, kterou neprodyšně uzavřeli. V hale čekali na příjezd rychlíku do Prahy ve 21.20 hodin, aniž by tušili, že to nejhorší je teprve čeká.
Policisté je nahnali do podchodu, kde je brutálně mlátili obušky, kopali a sráželi k zemi, rozběsnění vlčáci s tvrdými náhubky jim působili bolestivé podlitiny. Nádražím se rozléhal zoufalý křik a zuřivý štěkot. Cestující nechápavě přihlíželi policejní brutalitě, kdo projevil nesouhlas, toho čekal výslech na služebně Veřejné bezpečnosti.
MASAKR NA NÁDRAŽÍ
Do Prahy jeli návštěvníci koncertu namačkáni v jednom speciálně přistaveném vagónu v doprovodu 25 pohraničníků a pěti psovodů, během cesty je policisté vyslýchali a fotografovali, aby mohli být následně perzekvováni ve školách a na pracovištích.
Dohromady policisté vyslechli 300 účastníků koncertu. Studenti museli podepsat prohlášení, že se již nikdy nezúčastní akce „vlasatců“, jinak proti nim bude postupováno s největší přísností. Někteří nemohli k maturitě či na vysokou školu, jiné čekalo rovnou vyloučení. Mladí dělníci vyslechli výhrůžky výpovědí, pokud se neostříhají a nepřeruší kontakt s lidmi z okolí Plastiků.
Za návštěvu koncertu v Rudolfově putovali do vězení tři mladíci za „spáchání trestných činů“ útok na veřejného činitele a výtržnictví – dvacetiletý Jan Pyšný na 14 měsíců, čtyřiadvacetiletý František Češka na 8 měsíců, pětadvacetiletý Roman Janeček na 5 měsíců.
Tři dívky dostaly podmíněné tresty – devatenáctiletá Helena Kropíková (7 měsíců se zkušební dobou 3 roky) a osmnáctiletá Jana Turková (7 měsíců se zkušební dobou 2,5 roku). Prodavačka v nádražním kiosku Helena Mourečková, která nesouhlasila s policejní brutalitou, odešla od soudu s podmíněným trestem na 3 měsíce podmíněně se zkušební dobou jeden rok. Koncert znamenal konec pro restauraci Na Americe, která byla rozhodnutím Městského národního výboru v Rudolfově hned 1. dubna 1974 dočasně uzavřena s tím, že bude fungovat pod novým názvem Na sídlišti, s novým vedoucím a personálem a bez tanečního sálu. Nakonec však zůstala zavřená až do roku 1991.
V oficiálních sdělovacích prostředcích se o policejním zásahu v Rudolfově neobjevila žádná zmínka. Komunistická propaganda využila rudolfovský koncert v normalizačním seriálu Třicet případů majora Zemana, konkrétně v dílu Mimikry z roku 1978. František Češka, který byl při tanci na koncertě v Rudolfově zachycen v policejním albu, se stal přeobrazem zfetovaného „androše“ zahraného Jiřím Lábusem.
Zásah proti účastníkům koncertu měl být exemplární výstrahou pro publikum skupiny The Plastic People of the Universe a dalších nepovolených kapel a písničkářů, které normalizační režim považoval za nebezpečné protistátní živly. Je proto ironií, že další proces s undergroundovými hudebníky sjednotil odpůrce režimu, kteří na konci roku 1976 připravili Prohlášení Charty 77 a přitáhli mezinárodní pozornost k porušování lidských práv v komunistickém Československu.
Pamětníci
Pamětnické klipy
-
Vratislav Brabenec – Druhý den soudu s Plastiky
„A druhej den se tam objevil takovej bloňďáček a říkal - já jsem se to dozvěděl, až když jsem vylezl z kriminálu. Blonďáček prej údajně říkal tomu estébákovi, já jsem Jirousův bratranec, já bych se tam rád podíval. Víte kdo to byl? Havel. Bratranec Jirouse. Voni blbci neměli fotku Havla, takže Havel tam strávil asi půl dne. Večer potom přijel do Malostranský, napsal o tom, jak se to jmenovalo Proces nebo co, jak se to jmenovalo o tom našem soudu. No a druhej den se to vysílalo na Svobodce a Hlasu Ameriky, takže najednou to letělo světem, napsaný od Havla takže věrohodný, jak to tam viděl. No ale to si ty estébáci museli udělat naschvál. Přeci v takhle napínavý době si kurva seženu, aspoň jak ten Havel vypadá.“
-
Vratislav Brabenec – K praktikám STB
„Tam je důležitá jedna věc, že-to jsem rozpoznal už v roce 78, - vím že jsem o tom mluvil s doktorem Jiřím Němcem. Sem říkal: „…hele na nás mají ušitý scénáře, jak s kým zacházet.“ A pak se nějak zjistilo, dodatečně, možná až v devadesátých letech, že skutečně zaměstnávali psychology a scénáristy, kteří si tě odpozorovali a říkali. Hele, on je slabší v červeném víně, nebo v ženských nebo je citlivej na to, když mu někdo ukradne knížku. Takže byly scénáře, já jsem svůj scénář dokonce v devadesátých letech dostal do ruky, bylo to zajímavý… Pak jsem i viděl scénář, který byl udělaný na Karola Sidona, a to bylo odborně zpracovaný, jak s kým zacházet. No a nebylo to…já jsem byl svědek proti exministrovy vnitra Obzinovi a ukázal jsem tam ten scénář. Ten scénář končil větou, pokusit se ho vystěhovat do zahraničí.“
-
Vratislav Brabenec – Underground a STB
"To si může říkat Jirous sám za sebe, to je taky v pořádku. Ale já jsem to vždy bral tak, že jsme si dělali svý věci, který nás bavily, z kterých jsme měli radost a srandu a takový všelijaký ty...I ten náš jakoby cinickej a odtažitej způsob chápání tý společnosti. Ale že by jsme se těma komunistama nějak zabejvali nebo tím... tak to jsme se jima nezabejvali. Já to spíš říkám tak, že kdyby ty komunisti se nezajímali o nás.... Oni si mohli dělali svý sjezdy a my jsme si dělali taky své sjezdy a my by jsme si taky dělali svý sjezdy. Nám do těch jejich sjezdů a ustanovení. My jsme taky věděli, že je to kravina, že to je blbost. Ale my jsme se vlastně jim trochu tak...ne mstili... to je moc silný slovo. My jsme si jich nevšímali. Já říkám, že největší urážka - to je jedno jestli je ze ženskou nebo se šéfem - je projev nezájmu. Nezajímáš mě. Vůbec, řvi si jak chceš, seš pro mě nula. Jo. A to samozřejmě estébáci taky milovali, když snima někdo vedl dialog. To oni měli rádi. Oni samozřejmě ten dialog zneužili. Ale neměli rádi, což bylo nejtěžší vydržet, neodpovídat vůbec. A tvářit se tak jako - mě to nezajímá, mě to vůbec nezajímá. Chcete vodu? Ne. Chcete kafe? Ne. Kouříte? Jo. Chcete cigáro? Ne. To jsem jeden čas praktikoval a samozřejmě taky jsem za to dostal přes dršku. To je taky pravda."