Rodák z vesničky Donín poblíž Loun a jeden z nejznámějších československých vojenských letců. Držitel vyznamenání Distinguished Flying Cross, čtyř Československých válečných křížů, dvou Československých medailí Za chrabrost před nepřítelem, Československé medaile Za zásluhy I. stupně, Řádu Slovenského národního povstání I. stupně, Řádu bílého lva II. třídy, Croix de Guerre avec palme, Légion d´Honneur au grade de Chevalier a mnoha dalších.

Nejvíc se proslavil u 313. československé stíhací perutě, kam nastoupil v květnu 1941. Jako velitel jedné z jejích letek podnikal ofenzivní výpady nad okupovanou západní Evropou. Po sestřelení nad okupovanou Francií v květnu 1942 se dokázal neuvěřitelně dobrodružnou cestou vrátit přes frankistické Španělsko zpátky do Anglie. Po návratu byl jmenován velitelem 313. čs. stíhací perutě. V roce 1944 se dobrovolně přihlásil na východní frontu a do konce války velel 1. čs. stíhacímu leteckému pluku, jednotce proslulé svým statečným bojem při Slovenském národním povstání. Válečné zážitky z obou front popsal poutavě v několika knihách. Tou nejznámější byla Sestřelen, vydaná prvně už v roce 1947.

I díky ní se na letce nezapomnělo ani v dobách, kdy se o jejich působení na západní frontě v Československu mluvit nesmělo a letci byli zavíráni do vězení a pracovních táborů – František Fajtl strávil 17 měsíců v táboře nucených prací Mírov.

Po válce se podplukovník Fajtl stal zástupcem velitele pražské 1. letecké divize a předsedou Svazu letců RČS. Totalitní režim ale po roce 1948 začal mít ze západních letců obavy a hledal, jak se jich zbavit. Spousta z nich se tak dočkala rozsáhlých perzekucí a dlouhých let kriminálu. Potkalo to i Františka Fajtla. Na podzim 1949 ho vyloučili z armády a následovalo zatčení během jedné lednové noci roku 1950. Tři dny ho vyslýchala StB, pak ho eskortovali do tábora nucených prací na Mírově. Tam bez jakéhokoliv právního zdůvodnění strávil dalších 17 měsíců.

Po propuštění z Mírova ho režim trestal dál. Degradovali ho na vojína a spolu s rodinou vysídlili z Prahy. Pracoval na stavbě jako nádeník, dále jako pokladník či účetní. V roce 1964 se dočkal částečné rehabilitace a povýšení do hodnosti plukovníka. Následujícího roku nastoupil u Státní letecké inspekce na místo inspektora pro vyšetřování leteckých nehod. Během pražského jara se angažoval v obnově Svazu letců RČS a po listopadu 1989 byl zvolený jeho čestným předsedou. 1. května 1990 byl jedním ze tří západních letců povýšených do generálské hodnosti – generálmajor v. v. Následovalo povýšení do hodnosti generálporučíka v. v. v roce 2002.

Komunistická perzekuce československých pilotů, kteří za 2. světové války bojovali v řadách britské RAF, dostihla i Karla Janouška. Přestože ze všech českých letců dosáhl historicky nejvyšší vojenské hodnosti leteckého maršála RAF udělené králem Jiřím VI., komunisté ho doslova téměř vymazali z dějin.

Karel Janoušek byl talentovaným studentem, zajímal se o přírodní vědy, z nichž později získal i doktorát, a zajímal se i o politiku. Přesto mu ale život změnil nucený odvod do tehdy ještě rakousko-uherské armády v roce 1915, který předurčil Janouškovu další životní dráhu.

Karel Janoušek byl v době míru talentovaným studentem, získal doktorát přírodních věd a zajímal se i o politiku. Nakonec ale vzhledem k okolnostem absolvoval důstojnickou školu pro pěchotu, kde se naplno projevily jeho excelentní schopnosti vojenského a strategického myšlení.

Jako infanterista zažil italskou frontu, následně bojoval i v Rusku, kde padl do zajetí. Tam také vstoupil do nově zformovaných legií. Zborov, Bugulma, Melekes, Braudin, Simbirsk, Kazaň, Krasnojarsk, Komarček, Razgon a Tajšet – to všechno jsou strategické bitvy, kterými prošel. Odnesl si z nich dvě zranění a pět vyznamenání.

Po válce se z Karla Janouška stal důstojník z povolání pověřený velením 2. pěšího pluku Jiřího z Poděbrad sídlícího u Rožňavy na jihu Slovenska a pobočník velitele 22. brigády. Ze Slovenska zamířil následně Janoušek zpět do Čech, kde byl přeřazen k letectvu.

Druhá světová válka ho zastihla už v hodnosti brigádního generála, velitele zemského letectva v Čechách a velitelem letectva klíčové 1. armády. Po okupaci Československa z francouzského azylu vynaložil veškeré úsilí na to, aby zformoval české letectvo v zahraničí. Už v červnu roku 1940 stál v čele československých pilotů, kteří se z Francie přesouvali do Velké Británie. Nebýt Karla Janouška, těžko by u britského královského letectva excelovaly legendy jako František Fajtl, František Peřina nebo Karel Kuttelwascher.

Návrat do osvobozeného Československa nebyl ale pro válečného hrdinu radostný. Kromě toho, že většinu jeho rodiny nacisté poslali do koncentračních táborů, čekal ho další totalitní teror. Komunistům se hrdina britského letectva stal trnem v oku. Po únorovém převratu ho nejdřív postavili mimo službu a následně ho agenti StB vyprovokovali k pokusu o emigraci.

Ve vykonstruovaném procesu ho pak odsoudili k 19 letům těžkého žaláře a ztrátě akademických titulů a vojenských hodností a vyznamenání. Svůj trest si Karel Janoušek odpykával i v nechvalně proslulé věznici v Leopoldově platící za místo určené k likvidaci vězňů. Lidé odsouzení v politických procesech tu sdíleli cely s těmi nejhoršími vrahy a násilníky. Propuštění se Janoušek dočkal v rámci amnestie v roce 1960, v roce 1968 byl pak rehabilitován, ale bez navrácení hodností a titulů.

Josef Bryks se pro vojenskou kariéru rozhodl hned po maturitě, kdy nastoupil na armádní školu pro jezdecké důstojníky v Košicích. Po jejím ukončení pokračoval ve studiích Vojenské akademie v Hranicích na Moravě, kde během studií absolvoval pilotní výcvik.

Když po okupaci zbytku Československa v roce 1939 došlo k rozpuštění české branné moci, podobně jako řada dalších českých vojáků odmítl Bryks před fašismem kapitulovat. Takzvanou "balkánskou cestou" se po mnoha peripetiích dostal přes Balkán, Turecko a Sýrii až do Francie. Tam začal sloužit u náhradní jednotky československého letectva. Než se stačil zapojit do bojů, Francie kapitulovala a Bryks se spolu se stovkami dalších československých vojáků dostal na palubě evakuační lodi „Apapa“ koncem června 1940 do Británie.

Dobrá znalost angličtiny, kterou si Bryks osvojil ještě během středoškolských studií, zřejmě sehrála roli v jeho další kariéře (verbální spolupráce s britskými piloty mu nedělala potíže). Prodělal výcvik na noční stíhací akce, ale účastnil se i denních leteckých akcí nad územím nepřítele.

17. června 1941 ho nad při zpátečním letu nad francouzským územím sestřelil německý messerschmitt. Bryks stačil z hořícího letounu vyskočit a s lehkými popáleninami se zachránil na padáku. Francouzi z blízké vesnice mu dali staré oblečení, ale přestrojení Brykse nezachránilo. Němečtí vojáci jeho úkryt brzy objevili, přinutili ho najít schovanou uniformu, a poslali do zajateckého tábora. Několikrát se pokusil o útěk, zažil neskutečné množství peripetií včetně krutého mučení v táborech, deportace do Prahy a brutálních výslechů gestapa a rozsudku smrti, kterému naštěstí v dubnu 1945 zabránilo osvobození tábora Colditz, kde byl internován, americkou armádou.

Stejně jako většina ostatních čs. Letců RAF, i Josef Bryks se stal pro komunisty nepohodlnou položkou. Na rozdíl od jiných ale věznění v komunistických koncentrácích nepřežil. Zdraví, podlomené už během války, ho definitivně zradilo v srpnu 1957.

Později se dočkal částečné rehabilitace, a následně plné rehabilitace a povýšení in memoriam.