Rozhodnutí k emigraci v něm uzrálo na jaře roku 1988. Nejsnazší cesta na Západ vedla přes Jugoslávii, na dovolenou u Jadranu ale režim pustil jen manželku a ročního syna. Josef se starším Davidem museli zůstat v republice – právě proto, aby ženu nenapadlo emigrovat. V Josefově hlavě se přesto rodily plány, jak spolu se synem překonat hranice.

„Zvažoval jsem několik možností. Například dostat se přes Dunaj nebo projet hranici na speciálně zkonstruovaném vozíku pod podvozkem nákladního auta. Ale kvůli tříletému synovi jsem musel co nejvíc minimalizovat rizika. Proto jsem nakonec zvolil přelet rogalem.“ Říká Josef Hlavatý.

Jeho žena odjela s mladším synem na zájezd do Jugoslávie 4. července 1988. Josef s Davídkem a oběma rodiči předstírali, že jedou stanovat na jižní Slovensko. S trubkami (rozloženým rogalem), které vezli na střeše auta, působili cestou na Slovensko méně nápadně, než kdyby se vydali rovnou k západním hranicím. Místo mezi Malackami a Břeclaví měli předem vyhlédnuté.

Rogalo sestavoval Josef s otcem za naprosté tmy a ticha. Věděli, že i jediné břinknutí trubek o sebe by mohlo vzbudit pozornost pohraničních hlídek. Ale šlo to rychle. Za čtvrt hodiny už rogalo stálo na opuštěné silnici, připravené ke startu. Josef k sobě připásal tříletého Davídka, který celou akci zvládal bez problémů. Věděl přece, že letí s tátou za maminkou, a už se na ni těšil. Byl to jeho první let rogalem. V batohu, na kterém za letu Davídek seděl, bylo jen to nejnutnější: doklady, peníze a pár věcí pro syna.

Rogalem, které létalo maximální rychlostí 50 km/h v maximální výšce 2000 metrů, měli přeletět jen sedmikilometrový úsek, cesta se nicméně notně protáhla a zdramatizovala. Nějakou dobu po startu, v naprosté tmě a bez navigace Josef ztratil kurz, a když se začalo rozednívat, uvědomil si, že má červánky po pravé straně namísto v zádech. Letěl tedy zřejmě podél hranice. Když uviděl světlo, zamířil k němu, ovšem co spatřil, ho vůbec nepotěšilo.

„Asi dvacet metrů ode mě se objevila strážní věž. Na ní dva ozbrojení vojáci. Oni viděli mě, já je. Zaměřili na nás reflektory, ozvaly se sirény, dole na zemi povyk,“ popsal asi nejšílenější okamžik naprosté paniky. Instinktivně stočil rogalo směrem do tmy, čímž ztratil rychlost a výšku, ale stále ještě se udržel několik metrů nad stromy. Po celou dobu letěl do 50 metrů nad zemí, aby rogalo nezaznamenaly radary.

Po nějaké době zahlédl řadu světel, domníval se, že jsou to hranice, ale když se k nim přiblížil, s ohromnou úlevou zjistil, že jde o rakouské nádraží.

Vyhráno však ještě zdaleka nebylo. „Byla strašlivá mlha a hrozilo nebezpečí, že narazím na telegrafní dráty, kterých tam bylo plno, což by byl konec. Měl jsem opravdu velký strach. Až po delší době se naštěstí mlha rozestoupila a já našel bezpečné místo k přistání.“

Jakmile po 40 minutách od startu dosedli na rakouskou půdu, Josef odvázal Davídka, který se celý natěšený začal okamžitě shánět po mamince, a běžel se s ním schovat do křoví. Nad hlavami se jim totiž nečekaně zjevil československý vrtulník. „Viděli nás, ale byli na cizím území a dolů si netroufli,“ zhodnotil Josef.

Byl přesvědčen, že měli velké štěstí, když se jim podařilo přistát včas. Kdyby byli ještě ve vzduchu, vrtulník by prý rogalo vírem vrtule záměrně strhl k zemi. „Zabili by nás, ale vypadalo by to jako nehoda. A propaganda by bylo spokojená. Všude by se psalo, že šílenec, co chtěl utéct na rogalu, zabil svoje dítě i sebe.“

Rogalo nechali na místě a stopem se pak dostali na první policejní stanici, kde Josef vypověděl svůj neuvěřitelný příběh.

Manželé Hlavatí se kvůli různým komplikacím setkali v Rakousku až po dvou měsících. Nakonec se rozhodli nepokračovat do USA – jak měli původně v plánu – ale zůstali v Rakousku. Rok poté, v létě 1989, za nimi emigrovali Josefovi rodiče, kterým zaplatili převaděče přes maďarsko-rakouské hranice.

Po revoluci se do Československa nevrátili. V roce 1997 dostali rakouské občanství a pořídili si domek v Česku kousek za hranicemi s tím, že do původní vlasti budou jezdit na víkendy.

Už jako teenager snil Jiří Barteček o tom, že uteče na Západ. Se spolužáky na učilišti spřádali fantazie o světě, který znali jen z barevných obrázků tajně pašovaných západních časopisů. Byl to pro ně svět svobody, kde nad každodenním životem lidí nevládnou funkcionáři z národního výboru se svými razítky.

Jiří dobře běhal, a protože jeho bratr cvičil německého ovčáka, nebál se ani služebních psů. V době, kdy narukoval, poslala ho díky tomu armáda paradoxně na jihozápadní Slovensko, kde měl se zbraní v ruce a se psem po boku střežit hranici s Rakouskem.

Plán útěku měl v hlavě už po pár týdnech, musel ale počkat, až povýší na místo psovoda. Každou noc ve službě seděl v dřevěné kukani napůl zakopané v zemi, ve střeženém koridoru podél řeky. Od okolní krajiny ho oddělovala takzvaná signální stěna z drátů.

Stačil drobný dotek a dráty spustily poplach. Rozkaz pro takový případ byl jasný. Vypustit psa, stíhat „narušitele“ a třeba ho i zastřelit. Často se ovšem stávalo, že poplach spustil zajíc, bažant, nebo jiná zvěř.

Netrvalo dlouho a Jiří Barteček objevil, jak signál v drátech na chvíli vypojit: „V signální stěně byly branky s uzavřeným elektrickým okruhem. Vedla tam obyčejná dvojlinka v bílé objímce. Stačilo vzít špendlík a propíchnout tu dvojlinku. Okruh zůstal uzavřený, mohl jsi otevřít branku.“

V noci ze 12. na 13. září měl Jiří službu na stanovišti zvaném Pět vrb. Krátce před půlnocí záměrně spustil signál na signální stěně. Pomocník vyrazil podél řeky a Jiří vypustil psa. „Běž! Drž lumpa!“ vykřikl a pes jako střela zmizel ve tmě.

Pro parťáky, Libora Hykla, kamaráda z Dětmarovic, a jeho spolužáka Petra Gajdoše, skryté v poli, byl povel znamením, že mají přiběhnout k brance. Tam čekal Jiří, branku otevřel a všichni tři pádili k řece. Pomocník i pes byli v tu chvíli už nějakých dvě stě, tři sta metrů daleko. Zalarmovaná rota víc než kilometr. Cesta na svobodu byla volná. Stačilo přeplavat řeku Moravu.

Jiří zahodil vysílačku, poplašnou pistoli i náhradní zásobník do samopalu. Zbraň si nechal, stejně jako kanady na nohou. Prvních pár metrů se brodil vodou a cítil, že proud sílí. Pak se mu řeka převalila přes hlavu. Se samopalem v ruce začal plavat. Nohama občas škrtl o dno, odrazil se a dostal ústa nad hladinu.

Nečekal, že proud bude tak strašně silný, z břehu to vypadalo, že řeka se jen líně vine krajinou. Proud ho unášel stovky metrů od místa, kde vkročil do vody. Hučelo mu v uších, několikrát se napil, těžké boty kopaly v bahně. Temná voda všude kolem nakonec ale přece jen začala klesat. Konečně zase ucítil dno pod nohama.

V tu chvíli na druhém břehu práskl výstřel a do tmy vylétla poplachová světlice. Pak další rána. Po nich osvítila krajinu bílá záře z padáčku. Na druhé straně vypukl poplach. Střelba neustávala a padáčky létaly tak, aby ani na chvíli nebyla tma. Bartečkův pes běhal kolem řeky, nikdo zatím ale ještě netušil, co se vlastně stalo. Volali jeho jméno, ještě nevěděli, že ze strážce hranic se právě stal jejich narušitel.

Každý ze tří kamarádů překonával řeku na vlastní pěst, teď bylo načase dát se znovu dohromady. Celí mokří vyběhli směrem k Vídni. Jiří poháněl své parťáky, dokud nad ránem nepadli únavou v rezavém vraku auta.

„Rakousko je neutrální stát. Zkusíte zdrhnout, a hned vás vrátí,“ strašili je politruci na vojně. Jiří jim sice nevěřil, ale úplně jistý si být nemohl. Když za tmy následujícího večera uviděli zářící siluetu Vídně, váhali, co dál. Týden přespávali v odstavených vagonech. Dojídali zbytky po bufetech. Teprve potom se konečně přihlásili na policii.

„Jmenujete se Jiří Barteček a utekl jste z armády,“ oslovil jej česky rakouský policista v civilním obleku. Jiřímu se podlomily nohy, zbledl a málem šel k zemi. Takže politruci říkali pravdu. Rakušáci ho vrátí do Československa a bolševici ho popraví…

„Ničeho se nebojte,“ usmál se policista. „Postaráme se tu o vás.“ Aniž to Jiří Barteček věděl, on a jeho dva přátelé se mezitím v Rakousku stali slavnými. Zatímco přespávali v odstavených vagonech, místní policie po nich pátrala v obavě, aby je nezavraždili agenti komunistických tajných služeb. Jiří byl velká ryba – nejenže emigroval, ale také zběhl z armády a převedl přes hranici dva civilisty.

Z uprchlického tábora v Traiskirchenu zamířil Jiří Barteček do Spojených států. První rok strávil v New Yorku, učil se anglicky a pracoval v české restauraci U Ručů. V říjnu 1976 sedl na autobus do Kalifornie, kde pracoval jako elektrikář na stavbě nových domů. Seznámil se s Mexičankou Rosou a založili rodinu. Po sedmi letech se postavil na vlastní nohy a vybudoval prosperující stavební společnost.

O útěku přemýšlel dlouho. Neuměl si přestavit, že v komunistickém Československu stráví zbytek života. O patnáct let mladší kamarád Zdeněk Pohl měl podobné plány a na hodinách karate o nich otevřeně mluvil. Dohodli se, že to zkusí společně.

S přípravami začali v létě roku 1985, ale naráželi na řadu komplikací. Po několika měsících sehnali forinty a taky pár dolarů a marek. Peníze schovali do volantu, ilegální polské tiskoviny do boxu řadicí páky Robertovy lady. Plán byl jasný: přejet legálně do Maďarska a pak utéct na Západ.

Na hranicích s Maďarskem je ale čekala důkladná prohlídka. „Byl bych hrozně rád, kdybych si vzpomněl, jak dlouho to všechno trvalo, protože jsme tam přijeli k večeru, a pustili nás teprve k večeru příštího dne.“ Když pohraničníci v autě sami nic nenašli, posadili Roberta za volant a říkali mu, co má odmontovat. „V ladách byl takový kastlík kolem řadicího klacku a tam jsem zastrčil tiskoviny polské Solidarity. Jeden policajt si najednou vzpomněl a říká: „Pod ten kastlík jsme se ještě nedívali.“ Říkal jsem si, že je dobře, že to musím zvednout já. Odšrouboval jsem kouli, na které jsou čísla rychlostí, zvedl jsem kastlík a slyšel jsem, jak zašustily papíry. Zachytil jsem je a přitiskl ke straně. Bylo mi jasné, že už to nemůžu dát zpátky. Zatřepal jsem s kastlíkem a dal jsem ho za sebe před zadní sedadlo. Říkal jsem si, jestli o to někdo zakopne nebo na to při dalším hledání narazí, tak...“

Prohlídka sice dopadla dobře ale Robert se Zdeňkem se kvůli vyčerpání a nedostatku času vrátili domů. Vyšlo najevo, že Pohl o záměru utéct mluvil a na hranici už na ně proto čekali. Po tomto pokusu oběma sebrali pas. Robert proto začal přemýšlet, jak utéct jinak.

Jedním z nápadů, jak se dostat ven, bylo překonat pohraniční řeku v podomácku vyrobené ponorce. Nakonec se ale jako nejreálnější jevila možnost dostat se přes hranici po drátech vysokého napětí. Oba muži se nejdřív vypravili ke stožárům za Litomyšlí, aby vyzkoušeli, jak jsou dráty pevné a zda je udrží. Pohl byl na pochybách, z elektriky měl strach. Uklidnil se, až když se dověděl, že součástí vedení vysokého napětí jsou hromosvodné dráty, které nejsou pod proudem. Dvě řady drátů pod hromosvodnými ovšem byly pod napětím 380 tisíc voltů.

Oba muži se domluvili, že sestrojí vozíky, na nichž přejedou hranici v závěsu pod dráty. Jakmile byly vozíky hotové, vydali se v únoru 1986 k Bratislavě, kde se jim terén zdál nejpříznivější. Z města se vydali pěšky a před projíždějícími auty se schovávali v příkopech. „Vozejky byly poměrně těžký. Tahat se s nimi byla strašná dřina, a to jsem s sebou měl i poměrně velké česko-anglické slovníky. Myslel jsem, že to nepřežiju.“

Nakonec došli ke sloupům, počkali, až padne večerní tma, a začali šplhat na stožár. „Zjistili jsme, že jsme se tam škrábali úplně zbytečně. Budeme se muset vrátit domů a ty vozejky předělat, protože prostor pod kolečkem byl příliš malý na to, aby tam prošly válečky.“

Následovala další řemeslná etapa, během níž vznikly vozíky s padnoucími kolečky. Nové vozíky navíc byly ve srovnání s těmi prvními lehčí. K dalšímu pokusu se odhodlali v březnu, znovu u Bratislavy. „Mylně jsme se domnívali, že ty dráty vedou ke svobodě. Teprve nad ránem jsme zjistili, že se stáčejí a zůstávají poslušny režimu ve státě.“

Robert a Zdeněk se tedy znovu vrátili do Litomyšle. Na přípravu třetího pokusu si dali víc času a vyrazili až v červenci. Přijeli do Znojma a odsud se vydali podél železnice a kolem Dyje k drátům vysokého napětí. Cestou je překvapila bouřka a oni za sebou nechávali obří šlápoty v poli. Situace byla bezútěšná. Rozhodli se, že se vrátí do vnitrozemí a zkusí štěstí na slovenském území. Tam se jim ale nepovedlo najít vhodné vedení, které by je dovedlo aspoň do Maďarska.

Nakonec se vrátili na Moravu, do Brna. Tady si koupili nové vydání mapy a vydali se do Mikulova. Odtud potom pěšky putovali směrem ke Znojmu, kde měli trasu vedení vysokého napětí vyhlédnutou původně. „V jedné vesnici nás narval udavač do autobusu, který jel do Znojma. Řekl jsem: „Jak nás tam někdo uvidí, tak je z toho průšvih. Musíme zmizet ještě před Znojmem.‘ Vysedli jsme hned v příští vesnici.“

Vystoupili nedaleko kempu, jehož vedoucí se jim zdál podezřelý. Předpokládali, že tak blízko hranic může udavačů víc. „Zůstali jsme tam přes den. Pak jsme zmizeli do lesa a dobře jsme se schovali. Potom jsme šli podél jednoho vedení nízkého napětí, o kterém jsme věděli, že křižuje vysoké. Došlo mi, že tohle by mohlo být ono. Tak jsme se dostali k vysokému napětí a pak jsme šli podél něj.“

Dvojice došla až k obci Dyjákovičky. „Bylo tam obrovské pole řepy a uprostřed něj obrovský stožár vysokého napětí. Tam jsme se schovali. Nejspíš o nás ale věděli, protože jsme se ještě ani neuložili ke spánku a dvakrát nad námi přeletělo takové letadélko.“

V zarostlém terénu se oba uprchlíci ukryli pod celtou. Přečkali noc a pak čekali ještě další tři dny na vhodné podmínky k útěku. Docházela jim zásoba konzerv a vody. Potok byl rozbahněný, voda se z něj brát nedala. Z každého čerpání vody se tak stalo dobrodružství. „Já jsem se vždycky pohyboval při zemi. Rozhlédl jsem se, abych viděl, jak je otočený voják. Vždycky, když jsem viděl, že je k nám otočený zády, tak jsem to přeběhl. Byla tam alej stromů a vedle ní byly takové zavlažovací skruže. Z nich jsem si bral vodu. Bylo to samozřejmě o držku, protože tam byla obrovská, ničím nechráněná louka a taky tam měli boudu pohraničníci. Takže jsem musel koukat z křoví, až se otočili jiným směrem. Nabral jsem vodu a rychle zmizel.“

Robert se Zdeňkem čekali na vhodné počasí. „Ty tři dny to bylo hrozný, protože bylo pořád jakoby před bouřkou, kdy je každý zvuk slyšet strašně daleko. My jsme slyšeli, když v těch Dyjákovičkách zaštěkal pes. Takže to bylo opravdu o nervy.“

Když už se zdálo, že příznivé podmínky nikdy nenastanou, spustil se déšť. „Osmnáctého v devět večer začalo pršet a pršelo i pět minut po půlnoci, kdy jsme začali stoupat na stožár. Bylo to jako na objednávku, protože jsme udělali pár příček na sloupu směrem nahoru a začalo lejt. Padalo to směrem do Rakouska, ten vítr to úplně odnášel. Žádná kapka nespadla rovně.“

Izolátory na sloupech probíjely i v místech, kde neměla být ani jiskra, ale oba muži byli odhodlaní projít. „Zadrátované naštěstí nebylo nic, protože soudruhy ani ve snu nenapadlo, že by někdo utekl po drátech vysokého napětí. To byla jediná nezadrátovaná věc v těch stovkách kilometrů. Ať si myslí, kdo chce, co chce, bez Boží pomoci by tohle zkrátka nebylo možné.

Vozík na konstrukci vrzal a Robert trnul hrůzou, že je zvuky prozradí. Spoléhali jen na to, že v tomhle nečase budou všichni v suchu a teple a hlídky nebudou tak ostražité. Robert a Zdeněk přejeli z jednoho sloupu na druhý a slezli dolů – byli za železnou oponou.

Dne 19. července 1986 v šest hodin ráno se oba vynořili v rakouské obci Kleinhaugsdorf. První, koho viděli, byl místní policista. „Pro nás to byl samozřejmě šok: Vrátí nás Čechům, nebo nevrátí? Minimálně nás budou vyslýchat a budou dělat hrozné ceremonie, jako u nás. Bokem jsem pronesl: ,Frenky, kolem toho neprojdem.‘Vždycky je lepší, když se člověk přihlásí sám, a tak jsem pozdravil anglicky: ,Good morning.‘ On jenom krčil rameny. Zkusil jsem to česky, polsky, slovensky. A pak jsem se zeptal: ,Only german?‘ A on na mě hned něco ochotně vychrlil, z čehož jsem samozřejmě nerozuměl ani ň. Tak jsem ukázal na sebe a řekl: ,Sorry, I don’t.‘ Jako že nemluvím německy. Zase jen pokrčil rameny. V tu chvíli se k nám blížilo nějaké auto a já jsem řekl: ,Frenky, je to v háji. On má asi nějakou vysílačku a nenápadně ji zapnul. Oni už jsou tady a teď nás sbalej.‘A ten policajt šel úplně klidným krokem, nasedl do auta a odjel. A my tam stojíme jak blbci, čumíme za tím odjíždějícím autem, jsme jako smyslů zbavení, jako kdyby nás pustili ze Šternberka (ve městě je psychiatrická léčebna – pozn. ed. ). Koukáme – Jé, jsme venku! A pak teprve přišla ta slavná slova: I’m free, I’m free, I’m free.“